Noc u berberů

#maroko

Trek v horách se blížil. Batohy zabalené, výchozí vesnička na dohled. Ještě dát poslední oběd a na tři dny úplně sami hurá do hor. U jídla za námi přišel průvodce a ptá se kam jdeme. Do hor, povídáme. No tak to že musíme mít průvodce. A my že to zvládneme sami a že to nebude třeba. Měli jsme sebou klasického knižního průvodce a z restaurační zdi ofocenou namalovanou mapu oblasti. No, zdálo se že je přesná. Nebyla. A my se úspěšně ztratily už první den. Navíc jsme už ve Vídni zjistily, ženemáme stan. Oba jsme si mysleli, že ho bere ten druhej. No, vyspíme se ve spacáku někde za kamenem. První tři hodinky, šli dobře. Kecáme, šlapeme, vzdalujeme se civilizaci a užíváme si krajiny kolem. 

Po dalších pár hodinách bylo už jasné, že jsme sešli z cesty a že absolutně netušíme kudy jít. Na zpáteční cestu, kterou by jsme ještě našli, bylo už pozdě odpoledne. Se zapadajícím sluncem se zvedal silný vítr a prudce se ochlazovalo. Ikdyž nešlo o život, oblečení a spacáky i jídlo a vodu máme, bylo jasný, že to bude hnusná mrazivá noc na kopě šutráků.



Najednou se v dálce vyloupli dvě prťavý postavy. Dva kluci, pasáčci koz se vraceli domů. Hned na ně máváme a vysvětlujeme jim lámanou češtinou, že nevíme kudy dál. Kluci na to, že budeme spát u nich. No, bylo jim tak patnáct, nám už nebezpečně táhlo na třicítku a na zádech dva bágly. Kluci spěchali, než zapadne slunce a my se za nimi hnali se smrtelným potem na čele, totálně vyflusaní z jejich tempa. Nakonec jsme dofuněli k dvěma jeskyním vedle sebe. Z jedné už voněl oheň, kolem byly stáda ovcí a dva velbloudi. Ženy, které žily s dětmi v jedné z jeskyní, nás přivítaly horkým čajem a do druhé jeskyně nám naházeli koberce a zapálili tam svíčky. Tady nás čekala ta nejleší noc v Maroku. Jeden klučina byl nemocnej a šíleně kašlal. Tonda mu chtěl dát něco na kašel co jsme měli v lékárničce sebou, ale prej, že mu to dá až ráno, protože nechce riskovat že se v noci klučina zapotí a ráno nás tu kvůli tomu sežerou.

Dostali jsme i jednoduchou večeři. Nevím co to bylo, zelenina s kouskama hlíny a kusem chleba. Darovanému koni na zuby nehleď a po celodenním šlapání je dobrý všechno. Starali se o nás naprosto úchvatně. Dostali jsme na noc ještě další čaj a pak jsme si s klukama ještě chvílu povídaly. Byli nadšení z našich chemických světel, tak jsme jim je dali. V noci bylo na obloze milion hvězd a bylo nádherný na to jen tak koukat.


Ráno vylezu smradlavej a špinavej z jeskyně a protahuju si tělo. V noci mrzlo a před vchodem se povalovala zmrzlá ovce. Chvíli dumám, jestli tam byla i včera. Začínáme se balit a děkujeme za pohostinost. Na znak přátelství si vyměnujeme koberce. Já sebou nosil jeden v batohu, který jsem koupil už po příletu, aby si cestou bylo na co sedat. Vyměnuji ho za koberec stejné velikosti, jen s jinou barvou a značně zapáchajícím odérem.  Máme se prý vydat dolů z kopce a kolem kaňonu až k silnici. Znělo to jednoduše. Dokud jsme ke kaňonu nedošli a nenapadlo nás, že na silnici je to už kousek, tak že si to projdeme tím kaňonem. 

Slezeme do jeho hlubin a podle našich výpočtů musíme být za hodinu na silnici. Vše šlo hladce, dokud jsme neseskočily z nějakýho kamen, kam se už nedalo vyšplhat nazpět. Ujdeme sto metrů a tam taká ďoura, že se to nedalo seskoči dolů. Tak jsme zůstali uvězněni mezi dvěma kameny v kaňonu. Tak když to nešlo dopředu ani dozadu, muselo se nahoru. Takže cesta se protáhla o další dvě hodiny, která jsme šplhali po kolmé skále z kaňonu ven. Na zádech dvacetikilové batohy, já panickou hrůzu z výšek a všude kolem bodláky. Solidní adrenalin. 

Nahoře už to šlo dobře. Seběhnout jen dolů k řece a za řekou už se klikatila silnice. Počkat na první auto a stopem zase dál za dobrodružstvím.



10 zobrazení
  • Facebook
  • YouTube
  • Instagram