Mhamid je malá zapadlá vesnička doslova na konci světa. Dopravili jsme se sem džípem z nejbližšího města a dorazily už po setmění. Cesta byla dobrodružství sama o sobě. V autě se nám snažil řidič vnutit ubytování a ikdyž jsme důrazně říkali že nechceme a najdeme si ubytování sami, tak jsme byli nuceni podstoupit několik telefonátů místnímu bossovi, který se nás snažil přemluvit ať spíme u nich. Když bylo jasné, že u nich spát nebudeme, zastavili nám auto někde v zapadlé uličce a vykopli nás ven. Naštěstí to bylo už v Mhamidu, takže se stačilo jen vymotat na hlavní ulici a zaklepat na první hostel.
Ráno po probuzení jsme se vrhli na shánění výletu do pouště. Nakonec jsme domluvili super cenu za dva dny a jednu noc v poušti s průvodcem a jeho kámošem velbloudem, vodou a jídlem dohromady.
Cestování na velbloudu je opravdovým návratem do minulosti. Hlavně vaše prdel zažije středověk. Vyšplhat se na něj a udržet se, když vstává, není nic těžkého, ale cestovat na něm tři hodiny je zabiják vaší zadnice! Vzdávám to po půl hodině a dál jdu pěšky vedle velblouda, protože nehodlám riskovat, že si večer nesednu k ohni.
Cestou na místo přespání, což je asi pěk kilometrů od posledního baráku ve vesnici, jsme mluvily o to, jak se těšíme na zimu, až pojedeme na snowboard. To jsme netušily, že naše přání budou vyslyšena daleko dřív, než si umíme představit.
Cílová stanice, kde se mělo spát, bylo údolíčko mezi dunami, kde bylo postaveno pár stanů z koberců a madrací na zemi.
Vyběhnul nás uvítat jediný člověk, který zde bydlel a už z dálky volal jestli nechceme čaj a jesti jezdíme na snowboardu.
A bylo o zábavu postaráno. Čapli jsme jej pod paži a jali se šplhat na nejbližší dunu. Moc nám to nejezdilo, ale příjemně nás to unavilo a tak jsme spokojení odcházeli zpět k našemu skromnému ubytování. To už se rozdělával oheň a ve stanu se vařilo jídlo. Najedli jsme se a chvíli seděli venku pod oblohou s milionama hvězd.
Ráno mě Tonda budil nezvykl brzo, že se musím jít na něco podívat. Vylezl jsem ven ze spacáku a rozhlížím se, co že to uvidím. Říkám, že nic nevidím. A on povídá: "To ticho" Bylo úžasné, jak po ránu bylo venku ticho. Ani zrnko písku se nepohlo větrem, nikdo nikde na kilometry daleko, příjemný raní chládek vyplňovalo teplo vycházejícího slunce a vše bylo zbarveno do teplé oranžové barvy.
Jednoznačně jedno z nejhezčích rán.
Comentários