Motorkou po pralese

 ​My jsme dorazili do Dong Hoie vlakem pozdě v noci. Vyhodilo nás to na potemnělým nádraží, všichni se rozeběhli a my stáli uprostřed prázdné, tmavé ulice s chlupatým psem. Chvátáme k jediné otevřené restauraci a bereme taxíka na hotel, kde se nám po dvaceti minutách vydatného bušení podařilo probudit spícího vrátnýho, který ještě v polospánku odemčel pokoj a že to vyřešíme zítra. Ráno o nás nikdo nevěděl, tak se poslušně hlásíme a platíme. Pronajímáme si motorku, protože motorka je nejlepší způsob jak prozkoumat Vietnam a vyrážíme směr NP Phong Nha.První na programu je návštěva stejnojmené jeskyně. Zaparkujeme mašinu, zaplatíme vstupný, vyfasujeme k sobě jednoho čínskýho turistu a už se naloďujeme na řeku směr jeskyně. Před jeskyní nás vyhodí a nasměrují na vyhlídku nad jeskyní. K ní vedlo asi tři tisíce schodů.

Do toho poprchávalo a bylo dusno. Nahoru jsem dorazil total promočenej zvenku i zevnitř. Ale stálo to za to, nádherný výhled do údolí řeky s rýžovýma políčkama. Pohoupat na lijáně trčící nad vchodem obřího vstupu do jeskyně a hurá zase tři tisíce schodů dolů k hlavnímu vchodu. Tam už na nás čekala loďka. Jeskyně byla úchvatná. Loďičku řídila svalnatá paní, která pádlovala. Pádla jak narážela o dřevěnou loďku vždy vdali tlumený, dunivý zvuk, který se nesl jeskyní jako zvuky indiánských tamtamů. Když jsem se do toho zaposlouchal, bylo to až hypnotizující. Jeskyně je zcela právem zapsána v UNESCU, byla to jedna z nejkrásnějších jeskyní, které jsem ve Vietnamu viděl. Za války sloužila jako muniční sklad a nemocnice. Stála taky na proslulé Ho Či Minově stezce, proto jí americké letouny vytrvale bombardovaly. 


10 zobrazení
  • Facebook
  • YouTube
  • Instagram