Určit kde přesně se vyrobilo první smradlavé kolečko, dnes nám známé jako tvarůžek je už asi nemožné. Jísté je však jen to, že ho vyrobila jedna selka na Hané. Taktéž určit přesně kdy ho vyrobila je nemožné. Jisté je jen to, že to bylo ráno, nebo večer. Odpoledne totiž neměla čas. A po bezmála šesti stech letech se dnes můžete vypravit do muzea Olomouckých tvarůžků, které vás provede celou historií tohoto smradlavého sýra.
Proč olomoucké?
Základní surovinou pro výrobu tvarůžku, jak už název sám napovídá, je tvaroh. A na Hané bylo mléko i tvaroh vždy velmi kvalitní a bylo ho dost. Tak se asi stalo, že mléko některé selce zkyslo a po převaření z něj dostala tvaroh. Ten je základní surovinou tvarůžků. Podle dochovaných pramenů, se tvarůžky objevovali na vesnických stolech už v roce 1452. Tato smradlavá pochoutka nabírala v kraji na oblibě a dostala se až do Olomouce na místní náměstí, kam je přiváželi prodávat sami výrobci. Odtud je pak šikovní překupníci rozváželi do širokého okolí.
Kdo to byli klapačky?
Muzeum vtipně a detailně popisuje celý výrobní proces tvarůžků. Na zdech visí dobové fotografie a vše je humorně popsané. V druhém patře je pak promítán krátký film, který mapuje život a práci Josefa Wesselse, který je otcem dnešních olomouckých tvarůžků. Zkráceně řečeno, byl to vlastně první podnikatel, který se toho chopil za pačesy a začal oficiálně s výrobou tohoto kulatého sýru. Výroba tenkrát probíhala výhradně ručně a než jste si toto smradlavé kolečko dali do úst, prošlo desítkami ruk. Základem byl tvaroh, který se částečně zbavil syrovátky a pak se prohnětl se solí. Buď ručně, nebo když ho bylo hodně, tak se zuli boty a šlapalo se. V muzeu si pak šlapání můžete vyzkoušet na jednom z exponátů. A je to fuška. Potíte se už po minutě a představa, že to člověk dělá celou směnu je hrozná. Až začátkem 19. století s příchodem strojů, se přestalo šlapat a nohy nahradily stroje.
A je tady výroba tvarůžku. Ta probíhala jak jinak, než ručně. Vzal se kousek tvarohu, vložil do dlaně a pleskáním se vytvaroval kulatý tvar. Ženám vykonávajícím tuto práci se tak začalo říkat pleskačky. Taková šikovná pleskačka za den vypleskala až 4000 kousků! Práce to byla velmi důležitá, muselo se dbát na stejnou gramáž, tvar i výšku tvarůžku. Ty se pak zarovnali do bedýnek a nechali se zrát.
Hmatem, zrakem, čichem...
Sýry se v bednách nechali při běžné venkovní teplotě několik dní schnout. Každý den se však museli ručně obracet, dokud zkušené oko nepoznalo, že sýr je natolik proschnutý, že je čas ho vykoupat. Syreček pak putoval do sprchy, kde se omyl slanou vodou a pak opět do bedýnek k dalšímu zrání. K zákazníkům pak putovaly volně ložené v komínkách po šesti. Opět až začátkem 19. století se tvarůžky začali balit do papíru. V muzeu je místnost se sbírkou nejrůznějších obalů a přepravních bedýnek.
Tvarůžková cukrárna
Expozice končí vstupem do moderní prodejny. Za rohem, asi 100 metrů daleko, je pak ještě tvrarůžková cukrárna. A protože tady celá vesnice jede na tvarůžkách, tak cestou narazíte ještě na tvarůžkovou zmrzlinu! Ano, zní to lákavě. Je to vpodstatě vanilková zmrzlina s rozmixovanýma tvarglema. První líznutí je hodně divoký zážitek. Lepkavá konzistence, smradlavá, studená chuť se rozlízá po celé puse. Ale nevzdáte to, něco vás nutí si líznout znovu. A chvíli trvá, než se prolížete k názoru, že je to fakt hnus. Cukrárna pak nabídne lecos. Hodně zabodoval teplý tvarůžkový štrůdl, nebo tvarůžkový dort. Vrstvy těsta se slanou pěnou, tvarůžky a šunkou. Mňamka. Tvarůžkový věneček byl pak cukrářský trapas, kdy do rozkrojenýho korpusu prostě a jednoduše dali tvarůžek. A to už jsem začínal mít toho smradlavýho sýru tak akorát plný zuby. Výlet do místní restaurace na smažený tvarůžky se ruší a hurá domů.