Rio Celeste je řeka, která se nachází na Kostarice v národním parku Tenorio. Nejsuprovější na ní je, že má azurově modrou barvu, která nádherně kontrastuje se sytě zeleným okolním pralesem kterým protéká! A dá se v ní koupat! Barva vody vzniká tak, že jedna řeka vytéká z pralesa a smíchá se s druhou řekou, která vytéká z vulkánu. Chemie a trochu kouzel spojené s vědou o lomu světla zapříčiní takovouhle úžasnou barvu!
Tenorio Vulcano National park
Do Tenoria vulcano NP jsme se vydali z NP Arenal. Cesta kopíruje jezero a je hodně klikatá. Jestli jste si dali snídani, vemte si do auta pytlík. Je dost možný, že to bude váš nejlepší přítel na následující tři hodiny. Taky je dobrý natankovat, během tří hodinové cesty jsme nepotkali jedinou benzínku. Všichni ale tvrdí, že benzínka je tři kilometry rovně.
Ideálním výchozím bodem pro výlet do NP Tenoria je pak vesnička Bijagua. Malá zaprdlá díra ve které není moc možností ubytování a tak je dobrý si ho booknout přez Booking.com dopředu. Nejlevnější pokoj v Bijagui je v Rio Celeste Backpakers kolem tisícovky za pokoj pro dvě osoby. V okolí vesničky je i pár nádherných ECO lodží a soukromých hotýlků, ale cena je o dost vyšší, nebo mají často obsazeno. Bijagua je jedním slovem prdel světa, kde najdete pár drahých, hezkých ubytování. Takže dobrý pořešit si to dopředu.
Stezka Tenorio national park
Pár kilometrů za vesnicí je odbočka na prašnou cestu, která vede přímo k bráně do národního parku. Po zaplacení vstupného se otevře asi dvouhodinová procházka pralesem, která vede okolo vodopádu a končí místem, kde se řeky stékají do jedné a mění tam svoji barvu. První část cesty lesem je zničená nedávným hurikánem a tak procházíme po lávce vedoucí mezi popadanými stoletými stromy a z džunge tu je jen otevřený prostor. Po pár minutách vcházíme do hustého lesa, kde stoupá vlhkost i teplota a tak chvílemi oddechujeme. Čas při oddechu krátíme pozorováním obřích pavouků a opic blbnoucích na stromech okolo nás. Kostarika je na zvířata prostě skvělá, jsou všude a tak je pořád na co koukat. Po půl hodině slyšíme hučet vodu. K vodopádu se schází po schodech, je vidět už z vrchu a modrá voda v něm nádherně kontrastuje s okolním sytě zeleným lesem. Bohužel se tady nedá koupat, protože se tu utopil turista a tak se to zakázalo pro jistotu úplně. Správci to hlídají, takže to nemá cenu ani zkoušet i když to pekelně láká. Stezka pokračuje dál okolo bublajícího jezírka se sirnou vodou, takže všude kolem je solidní smrádek z výparů. Cesta končí asi po hodině a půl soutokem dvou řek, kde je krásně vidět jak pracuje chemie. Polovina řeky je průzračná voda a druhá polovina třpitivě modrá. Chvíli tečou společně, než se smíchají a dál už je řeka pouze mordá. Tenhle jev není moc dobře vidět za deště, protože deéšt naředí vodu a chemická reakce není tak silná.
Koupání v řece
Po úmorném vedru a vlhku jedniný na co jde myslet, je se v té nádherné vodě vykoupat! To se může mimo park, takže je potřeba vyjít z parku zase ven a tři kilometry dále po silnici u mostu je místo, kde se dá zastavit a koupat. Nicméně se prostě koupete pod mostem u silnice. a asi to postrádá onen nádech divočiny. Druhá, placená varianta, je soukromá stezka k řece. A ta rozhodně stojí za to. Stopnul jsme si auto a po pár kilometrech mě vyhazuje u malé budky postavené u někoho na zahradě. Vstupné je asi stovka. Scházím úplně sám 15 minut dolů z kopce směrem k řece. Nikdo nikde. Cestou potkávám pouze dva tukany sedící na banánovníku kteří mě ignorují. Bahnitá cesta pokračuje dál z kopce a zařízne se do lesa, kde chvíli kopíruje řeku, než končí malinkatým pláckem u vody. Řeka tu tvoří přírodní koryto a je dostatečně hluboká i na skákáni. Nikdo nikde. Už se schyluje k pozdnímu odpoledni a za dvě hodinky bude tma. Chvíli váhám, jestli chci skočit sám uprostřed lesa, do vody kde není vidět na dno. No, byl by to hřích se tam nevykoupat. Skáču. Voda je úžasná a poskytuje přesně to osvěžení, který bylo po celém výletu potřeba. Škoda, že se cestou nahoru zase zapotím jako prase. Chvíli skáču do vody, chvíli jen tak zevlím namočenej u břehu. Připadám si jako robinzon, nebo jinej dobrodruh, úplně sám v divočině a parádně si to užívám, než mi budík napoví, že je čas na cestu nazpátek. Na silnici si zase topuju auto a mířím hezky vyhladovělej na něco dobrýho k večeři.